úterý 19. února 2013

Proč Luna pláče

  Na posteli leží milenci, svá bledá těla propletená v klubku vzdechů. Hledí si do očí a utápějí se v přívalech rozkoše, zatímco za okny je slyšet odbíjení půlnoci. A Luna na obloze, ta vzdálená bledá dáma, jim jen tiše závidí.
  Zkoumá jejich těla spojená v jedno - už není on, už není ona, teď mají jedno těla a jednu duši a Luně nezbývá, než zvědavě přihlížet. I kdyby se rozzářila sebevíc, i kdyby zčistajasna přestala svítit nebo začala padat z oblohy, milenci by si toho ani nepovšimli.
  Mohl by skončit svět a oni by stále neodvrátili svůj zrak od hloubek svých očí, nestarali by se přeci o takové hloupé maličkosti, jako je realita. Teď jsou jen oni - jejich mladá těla, hluboké oči, hladové polibky a něžná objetí.
  "Miluji tě." šeptají si a Luna jim zas může jen závidět jejich lásku a blízkost jejich těl. Sama by to chtěla, ale nikdy to nedostane... Na obloze je odsouzená k věčné samotě a tak má jen tyhle milence, pro které svítí.
  Zapomene na svou bolest a všem zamilovaným jako už tolikrát zazáří do temné noci, i když jí po bledé tváři stékají slzy.
A ráno milence přivítá rosa.

pondělí 18. února 2013

A Journal of Impossible things

  Vítám zde všechny náhodné i nenáhodné přivandrovalce. Ptáte-li se, co budete moci na tomto blogu najít, s radostí vám odpovím : budou se zde vyskytovat převážně mé vlastní "literární pokusy", u kterých si opravdu cením jakýchkoli reakcí, krom toho i  recenze na knihy a (v menším množství) filmy.
Budu ráda, pokud se vám bude Deník Nemožných věcí líbit a pokud ho budete navštěvovat i nadále.

  Ještě by snad stálo za vysvětlení, proč se tento blog jmenuje Journal of Impossible things. Je to kvůli předmětu ze seriálu Doctor Who (v češtině Pán času) - deníku, do kterého si muž jménem John Smith zapisoval své neuvěřitelné sny, o kterých si myslel, že jsou to jen výplody jeho divoké fantazie. Jak se nakonec ukázalo, nebyly...
  (Obrázek na pozadí blogu je právě z tohoto deníku)